500 let na podpatcích. Ty první nevznikly jako módní záležitost, ale jako strategická vojenská výhoda.

Naše skříně, šuplíky a poličky jsou plné módních výstřelků, bez kterých si svůj život dnes nedokážeme představit - boty na podpatku, kostýmky, silonky, podprsenky, šátky, kabelky. Mnohé z nich jsou v našich šatnících právě jen jedno století. Stejnou dobu jako je tu s námi značka TRIOLA. Dramatické příběhy, jak se tyto veledůležité doplňky staly nedílnou součástí naší garderóby, vám vylíčíme v našem seriálu. A věřte, že to byly inspirující a strhující okamžiky. Někdy šlo o zdraví, jindy o prestiž a často i o život.

500 let na podpatcích

S nadhledem

První muž Francie, Ludvík XIV. a Král Slunce, uměl vládnout, tančit i žít. Paruka, střevíce na podpatcích a hůl patřily neodlučitelně k jeho majestátu stejně jako nepřehlédnutelný klobouk s pštrosími péry. Boty na podpatcích totiž jako první nosili muži.

Ty první nevznikly jako módní záležitost, ale jako strategická vojenská výhoda. Používalo je vojsko, poprvé pravděpodobně perská vojenská jízda, více než tisíc let před Kristem. V té době elitní oddíl perské jízdy nosil speciální bojové boty se zvýšenou patou, která zamezovala, aby bota sjela z jezdeckého třmene. Usnadňovala tak jízdu a hlavně boj na koni. Neb, máte-li se na koňském hřbetě ohnat mečem nebo kopím propíchnout nepřítele, musíte se nohama pevně zapřít. To umožnily třmeny a zvýšený podpatek. Jak je nám dnes známo, Perská říše se několikrát pokoušela podmanit hlavně Řeky, kteří jí stáli na cestě na západ. Dá se předpokládat, že přes vpády a bitvy s řeckými státy se pánská výstroj a móda vysokých podpatků dostala i do Evropy.

Na klínku a v sandálech

To ve starém Egyptě si oblíbili boty na klínku. Ale dodejme, že je nosila jen nejbohatší vrstva lidí, soustřeďující se kolem faraona. Starověký Řím dlouhou dobu podpatkům odolával. Stal se sice jednou z prvních civilizací, jejichž občané pravidelně nosili boty, ale na podpatky docházelo sporadicky. Kožené sandály byly nejrozšířenější mezi střední a vyšší třídou. Boty také patřily k povinné výbavě římských vojáků. Těmto sandálům se říkalo Caligae, byly vysoké asi do poloviny lýtka a na podrážkách měly železné hroty (jako dnes tretry a kopačky), a to pro lepší trakci a proti skluzu.

Jedna jako druhá

Aristokracie si nechávala šít boty na míru, s podivem však je, že boty pro vojáky nebyly po dlouhá staletí rozlišené na levou a pravou. Všechny byly naprosto symetrické. Důvod je prozaický - obout vojsko nebyla jednoduchá ani laciná záležitost. A navíc, po bitvách se boty přerozdělovaly mezi přeživší. Kdo by se s nimi přeměřoval? Rozlišení na levou a pravou zavedla americká armáda až po roce 1850, byly to modernizované, pohodlné a dnes ikonické boty Jeff Davis Boots.

První si dupla malá Medici

Ten, kdo přišel s opravdu prvními ženskými střevíčky na podpatku, tedy těmi, které jsou alespoň částečně srovnatelné s dnešními, byla až v 16. století Kateřina Medicejská (1519 - 1589). Podle jména poznáte, že byla původem z dnešní Itálie, ze slavného florentského rodu Medici. Když její strýc usedl na papežský stolec, schválil ze strategických důvodů její sňatek s francouzským králem Jindřichem II. Orleánským. Kateřina byla velmi zbožná, přesto se rozhodla, na svou dobu odvážně až téměř revolučně, bojovat se svým nízkým vzrůstem. Udělala to ještě před plánovanou svatbou s Jindřichem a udělala to po svém. Pověřila svého osobního obuvníka vyrobením unikátních bot, které jí měly dopomoci k vytoužené výšce. Svatební boty se pyšnily podpatkem, který měřil v té době nevídaných 6 centimetrů.

Pomsta

Hned od počátku manželství musela zbožná Kateřina čelit králově dlouhodobé milence Dianě de Poitiers. Poté, co králi porodila prvního následníka trůnu, upevnila Kateřina svoji pozici tím, že přikázala všem svým dvorním dámám (tedy i Dianě) nosit upnuté korzety, zakázala jim jezdit na koni obkročmo a spolu se svým sedlářem vymyslela dámské sedlo. To vše, aby zachránila ty prostopášné francouzské duše. Její převratné změny ve dvorské etiketě způsobily na francouzském dvoře značný rozruch. Část dvora ji milovala, část nenáviděla. Pravdou je, že se pak korzety rozšířily z Francie po celé Evropě a dominovaly ženskému oblečení až do 20. let minulého století.

Střevíčky na (mírném) podpatku se v masovém měřítku dostaly do našich šatníků až ve 30. letech minulého století. S jejich průmyslovou výrobou začal Tomáš Baťa. Úspěch slavil i proto, že v té době velká i malá města již měla dlážděné chodníky, náměstí a korza. A pro rozvíjející se automobilový průmysl se postavily pevné silnice i mimo města – dlážděné, sypané či z kočičích hlav (z dřevěných kostek). Střevíčky do blátivých úvozů? To ne, to by opravdu nešlo! Vždyť tenkrát se podpatky zpevňovaly malými železnými okůvky – a dáma tak při svůdné chůzi byla nejen vidět, ale i slyšet....U bot na podpatku jsme rády zůstaly dodnes a s jejich výškou jdeme výš a výš. Líbí se nám. Protahují naši postavu, zlepšují siluetu nohy a náš krok činí ladným. A občas si i založíme ruce v bok a navzdory osudu si i dupneme. Tak jak to před pěti stoletími dokázala malá Medici.